Gramorevue č. 11 / 2012 | premiéra pořadu 31.1.2012 <br><br>

Dneska málo hudby, ale hodně povídání...
Vzpomínkový pořad o Jaroslavu Ježkovi jsem chystal již několikrát. Je s tím vždy spousta potíží, například s přepisem vzácných snímků a jejich digitalizací, což ovšem sběratel diskofil dělá s láskou, takže o potížích vlastně hovořiti nelze. Letos jsem od základu přepracoval pořad starší, prostříhal a opravil chyby. 
Tedy Jaroslav Ježek. Ti co se o hudbu českou a jazzovou zajímají, potažmo i o divadlo české, vysvětlovat více netřeba. Pořad sám není školně-naučná nalejvárna vědomostí o Ježkovi, ale vzpomínky. Přátel především. Takže hudby tu bude pomálu. Pokud ano, tak výhradně pouze orchestr Osvobozeného divadla. Pouze dvě vyjímky tu jsou: Krátce tu zaslechneme Benny Goodmana ve svižný odpichovce Don´t Be that Way. A to z jednoho prostého důvodu; je tam o Goodmanovi řeč.  Pořad otevírá a zavírá legendární skladba Ozvěny z hudebních síní v podání ne zase tak moc známého Pražského swingového orchestru pod taktovkou Jana Matouška. Jak jsem říkal, tedy uslyšíte pamětníky a hlavně přátele a také rodinné příslušníky, přesněji Ježkovu sestru Jarmilu provdanou Strnadovou a jeho paní Frances Ježkovou se kterou byl oddán v nemocnici Cornellovy university v New Yorku. Z pořadu jsem ale vyřadil unikátní pracovní snímek pořízený na zkoušce Československého pěveckého sboru v Dělnickém domě /New York/ začátkem prosince 1941, pro jeho diskutabilní technickou kvalitu. Zkusím jej opravit a někdy se k němu vrátit, už proto, je to nahrávka velice vzácná, vlastně jeden z posledních Ježkových snímků. 
Uslyšíte ale Prof. Dr. Václava Hozknechta, Jarmilu Strnadovou, Karla Ančerla, Františka Filipovského, Miloše Nedbala, Jana Wericha, Karla Vacka a Frances Ježkovou. 
Víme, že úděl emigrantů je většinou nelehký a zničující, obzvláště pokud jsou emigrovat donuceni. Karel Kryl to popisoval velice výstižně, tedy tyto kruté symptomy jako odtržení od domova, projevující se řadou především psychických potíží. Velmi známý je takzvaný fenomén tzv. "emigrantského snu", kdy se člověku zdá, že v cizím městě kde v emigraci žije, vystoupí z tramvaje, či vyjde z metra nebo podchodu, event. domovních dveří a je najednou doma, například v Praze na rušné ulici. Se všemi důsledky, co z toho vyplývají. Tedy okamžitým zatčením, politickou perzekucí, vězením /pokud dotyčný opustil vlast nelegálně/, což bylo i v tomto případě. Po prvotním šoku následuje stav hrůzy, jak se dostaneme zpět do relativního bezpečí exilu, a toto trvá ještě nějakou chvíli po probuzení.
U Ježka tento stav byl daleko závažnější a s patologickými rysy. Trpěl, doslova jako zvíře, odtržením od vlasti a domova. Jednou, když se zastavili s Werichem a Voskovcem na cestě u jakéhosi motorestu, snad na oběd, vypil něco alkoholu. Najednou začal řádit jako pominutý a hystericky křičel na šokované přátele, že jej do Ameriky unesli. Vyběhl z motorestu přímo do šestiproudé dálnice vedoucí kolem řeky Hudsonu, přeběhl ji směrem k říční navigaci. Nastala zběsilá honička za kvílení brzd a řevu klaksonů. Jen neskutečným zázrakem nikdo nepřišel o život. Nechybělo moc a Ježka museli tahat z řeky. O této příhodě pak již nikdy nemluvil, jakoby uzavřel nějakou kapitolu v sobě. Domnívám se, že tento stav těžkého stesku po domově a odcizení přispěl k dramatickému zhoršení jeho nemoci, selhání ledvin a urychlil tak jeho odchod ze života.
Nabízíme Vám tedy malou vzpomínku na člověka, jež dokázal mnoho a mohl by ještě více, kdyby mu osud alespoň trochu přál.
Ještě technická poznámka. Vesměs unikátní snímky a záznamy hlasů lidí, kteří většinou už nežijí, jsou z komponovaného gramofonového alba "Vzpomínání na Jaroslava Ježka" /Supraphon 1208 4056 X-F/. Jedná se o tzv. "supralongový" záznam, kdy je extrémní hustotou řezu možno na vynilovou desku nacpat až 60-70 minut záznamu. Ovšem na úkor kvality. Editor desky si také nedělal starosti s technickou úrovní nahrávek, byly tedy digitálně trochu povyčištěny.  Supralongový záznam je neuvěřitelně náchylný na sebemenší poškození, či mikroskopické zrnko prachu a nečistot na desce. Takže to občas bude trochu popraskávat. Kde to vyloženě rušilo, tam jsem to pochopitelně opravil. A také byla dodána částečně jiná /Ježkova/ hudba z originálních šelakových desek a změněna dramaturgie pořadu, spíše byl tento z 70% přepracován.
Protože bylo toto album vydáno v době hluboké totality, bylo laděno „lehce a mírně levicově“. Tento nedostatek jsme také citlivě opravili.
Pak jedna důležitá věc: Nenajdete zde hlas Jiřího Voskovce. Tedy nikoli v nahrávce písní, ale přímo jako pamětníka. Toho tam lehce vytěsnili, pravda. V té době stále ležel silně bolševikovi v žaludku. Ne že bych jej v archivu neměl, ale zde zase nevzpomíná zrovna na Ježka.
Takže rozviňte ucho, přiložte boltec a hezký poslech. K.