Zastaveníčko #57

Dnes nabídnu něco málo šansonu...

Před časem mne zaskočila zpráva, že Hana Hegerová se rozhodla pro pokročilý věk ukončit 
svoji koncertní kariéru. Těžké rozhodnutí a zároveň rozhodnutí hodné královny. Některé 
pěvkyně české by si z ní měly vzít příklad. Umění odejít je jedním z nejtěžších. 
V době, kdy se snaží dělat umění kdekdo, v době kdy někteří „umělci“ nemají ani 
špetku soudnosti a zamořují naší popovou scénu neskutečnou sebestředností a bulvárními 
scénami, kombinované pitoreskními soudy, odchází královna šansonu. Jediná, skutečná 
a veliká. Smekám.
Už na její počest dávám z jejího repertoáru čtyři kousky Penzion na předměstí, 
Stín stíhá stín, Všechno nejlepší a Bože můj, já chci zpět. Vše ze dvou alb: Recital 2 
a Potměšilý host, kdy to druhé je skutečně unikátní. Hana Hegerová má i v repertoáru 
píseň Bulata Okudžavy, Váňa. Tu si ale dáme v podání hudební formace Vltava. Následuje 
Marie Rottrová plus ostravské Flamingo a Slunce vstává z monofonního singlu z roku 1969. 
Pavel Bobek se krátce blýskne s Vídeňským Valčíkem Leonarda Kohena. Na závěr pak zcela 
výjímečná Jana Husáková /Ta jana z velké Ohrady/ s písní Poslední dobou z alba Od půlnoci 
do tří, které vyšlo u Blackpointu v roce 1999. To je tedy dnešní hudební nadílka.  


Takže rozviňte boltec, přiložte ucho a hezký poslech. Jenda.